Polovzdělanost, nepřítel demokracie
Michael HauserPolovzdělanost je past, z níž je těžké uniknout. Projevuje se především neschopností propojit jednotlivé poznatky do živého dynamického celku, tedy zlomkovitost poznání. Také zabraňuje tomu, aby si člověk mezery ve vzdělání uvědomil.
Adorno upozorňuje na paradox spojený s tzv. demokratizací univerzit. Demokratizace je pseudodemokratizace, protože cílem je, aby co nejvíce lidí získalo dovednosti a návyky potřebné v současné ekonomice. Jejich celková vzdělanost není důležitá. Ale právě vzdělanost jako schopnost chápat svět v širších souvislostech a myslet vlastní hlavou („Sapere aude,“ jak říkal Kant, „měj odvahu poznávat“) dává člověku jeho autonomii. Idea demokracie předpokládá, že občané se budou projevovat jako autonomní a politicky aktivní bytosti, jež se ptají na svou situaci i situaci společnosti. Když univerzity nevedou k autonomii a ke kritickému myšlení, a vytvářejí apolitické a konformní jedince, podkopávají samotnou demokracii. Adorno uzavírá, že taková demokratizace univerzit způsobuje svůj pravý opak, rozklad demokratických ideálů.
Adorno to psal na konci padesátých let a dá se říci, že zachytil trend, který ještě zesílil a převrátil se do své karikatury. Dnes je to spíš tak, že si většina lidí myslí, že jsou autonomní a svobodní, ale chápou to tak, že autonomie a svoboda spočívá v tom, že přijmou znaky odlišnosti vyprodukované současnou ekonomikou. Tedy je to jakási konformní autonomie. Mohou si koupit pobyt v indickém klášteře nebo nějaký adrenalinový zážitek. Přímo ve zboží je už zakomponován prvek jinakosti: většina druhů zboží chce vyvolávat dojem, že se nějak odklání od předepsaných norem, od normálu, že je extravagantní a originální. „Kup si mě a budeš svůj“ je základem mnoha reklamních sloganů. Originalita, jedinečnost, autonomie se produkuje průmyslově.
Charakteristické pro polovzdělanost je povrchnost, přílišné sebevědomí, takovéto "ubavit se k smrti".
Naopak lidé vzdělaní si hlídají, aby měli dostatek volného času. - Sókratés v Platonově dialogu Theaitetos: Svobodný je ten, kdo má dostatek volného času.
Spěchání jen pro hovada vhodné jest.
Kéž by si to člověk dokázal vždycky zavčas uvědomit!
A tady rozhoduje schopnost reflektovat realitu - i pouhý autodidakt tak může dosáhnout značného přehledu, kdežto profesionální intouš topící se v scholastice bude mimo. Takže sám volný čas nestačí - ten může splodit jak duševní lenochy, tak jalové mudrlanty..
Proč se mi zdá toto pojetí uchopitelnější? Přesně proto, co řekl pan Hošek. Adornovo maximalistické chápání vzdělání v sobě obsahuje typicky modernistický (vlastně osvícenský) patos (nebo snad lépe: étos), ale žijeme holt v jiné době. V době, kdy dochází k nárůstu specializovaného vědění (o němž hovoří V. Bělohradský), jsme skutečně odsouzeni být "polovzdělanci", diletovat ve všech jiných oblastech, které nejsou vlastní našemu vzdělání. Např. jak můžu posoudit bezpečnost jaderné energetiky, když nevím ani zblo o fyzice, o co mám opírat své vědomí o úspěšnosti medicínského zákroku, když nejsem lékař apod.? Nárůst specializovaného vědění způsobuje, že jsme stále více diletanty mimo svůj region vzdělání (přičemž tento region se relativně zmenšuje), že jsme - paradoxně - stále více odkázáni na iracionalitu (beru lék, protože věřím, že mi pomůže). Ale těžko hovořit o polovzdělanosti - aspoň ne ve smyslu Havlově.
Proto se mi zdá Havlovo rozlišení mezi kvantitou a kvalitou přístupu ke kulturním hodnotám jako relevantní a funkční. Zlomkovitost poznání bude stále narůstat. Čas gigantů Kanta či Goetha, jejichž génius dokázal obsáhnout většinu tehdejšího vědění, už minul a nevrátí se více. (To je ostatně i Kunderovo téma - viz "Nesmrtelnost".)
Pokud nechápu vzdělance jako všeználka, ale jako člověka urdržující si schopnost orientovat se ve znalostech tak, aby vždy našel potřebný informační zdroj a nebo se mohl opřít o expertní vyjádření a schopného racionální kontroly nezbytných reprezentantů, pak se této pasti vyhnu. A nemohu obvinit autora z idealizování člověka a jeho rozhodování.
Vy jste, tuším, pane Dolejši, vzděláním ekonom, tak sám vidíte, jak funguje institut "nezávislého ekonoma" ve veřejném diskursu. Hlásání neoliberálních dogmat je prezentováno jako neutrální, objektivní popis situace. A kdo se neorientuje, tak se o takového experta bezelstně opře.
P.S. dogmata jsou vždy prezentována jako objektivní pravda, a´t se jedná o dogmata pravá či levá. Než je roztrhá sám život, tak je třeba k nezávislosti v soudech metodická skepse k zjevovaným pravdám a ono pěstované komplexní myšlení.
Pane Kando, zdravím vás zase po čase v této diskusi, ale musím říci, že s vámi tentokrát nesouhlasím. Myslím, že M. Hauser měl na mysli něco jiného, než o čem hovoří Bělohradský. Otázku polo- a nevzdělanosti nelze posuzovat z hlediska faktografického, expertního vědění - v tom jsme samozřejmě v případě naprosté většiny oborů všichni dnes diletanty. Vzdělanosti, o niž - jak to aspoň chápu - jde Hauserovi a Adornovi, je tomuto expertně-technokratickému, instrumentálnímu vědění dokonce přímo protikladná. Pravá vzdělanost spočívá ve schopnosti ptát se, kriticky uvažovat, usuzovat z informací a vyvozovat závěry a především pak zasazovat si poznatky do kompatibilního celku.
A tady se teprve ukazuje strašlivý úpadek, jehož jsme svědky. Dodal bych k Hauserově charakteristice, že jedním z hlavních rysů polovzdělanosti je totální neschopnst porozumět světu. Projevuje se tak, že člověk nedokáže myslet konzistentně. Znám například lidi, kteří čtou filozofii, usilují o určitou spirituální dimenzi života, uvědomují si ekologickou a sociální mizérii dnešního světa - a přitom zároveň se podílejí na neoliberálním kapitalismu, podporují jej a volí pravici. To je myslím ukázkový příklad toho, oč tu jde.